Víte, on byl zpočátku takovej hodnej
S manželem spolu žijeme už 16 let. Jsme již oba v důchodovém věku. Brali jsme se po cca 5 letech vzájemného poznávání. Já pocházím z Ukrajiny. Partner byl mou velkou oporou tehdy, když jsem se tady v České republice cítila osamocena. Ještě před naším sňatkem jsem si pořídila byt a manžel, tehdy ještě partner, se ke mně přistěhoval. Vše probíhalo zcela normálně, manžel měl vždy trochu dominantní povahu, ale tomu jsem se přizpůsobila. Nikdy na mě v té době nevztáhl ruku.
Změny v jeho chování nastaly, až když odešel před třemi lety do důchodu. Přestal se starat o svoji hygienu, přestal se čemukoliv věnovat, stále se mu na mě něco nelíbilo. Do toho se přimíchal i alkohol, který začal ve zvýšené míře konzumovat. Tím se začala projevovat i jeho agresivita a začal mě napadat. Zprvu šlo pouze o tzv. výchovné facky, později ale útoky proti mně narůstaly.
Nikde jsem nic nehlásila. Útoky se ale stále stupňovaly. Pak mě manžel napadl úderem do břicha a do hrudníku, kdy jsem měla na sobě modřiny. Poté mě uhodil s takovou intenzitou do hrudníku a břicha, že mi zlomil žebro a pohmoždil slezinu. Tehdy jsem se poprvé svěřila svému lékaři. Měla jsem rozsáhlý hematom na slezině, který se následně infikoval. Když jsem přišla domů z nemocnice, kde mě nebyl manžel ani navštívit, řval na mě: "Vypadni ty kurvo, bůhví, kde jsi byla a s kým si se kurvila." Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, že se tak ke mně manžel může chovat.
Pak mě opět udeřil, tentokrát do oblasti nosu. To už jsem na policii nahlásila a ta manžela vykázala ze společného bydliště. V té době mě zkontaktovala pracovnice Intervenčního centra a nabídla mi pomoc v situaci. Mohla jsem krom jiného prodloužit vykázání manžela pomocí návrhu na předběžné opatření. To jsem v té době po dlouhém promýšlení zamítla. Nechtěla jsem manželovi ublížit, manžel přespával u příbuzných, ale jinak přebýval v autě před naším domem, abych ho měla na očích, jako živá výčitka. Navíc jsem se styděla před sousedy. V té době jsem měla pocit, že ani jemu to není úplně jedno. Chtěla jsem mu dát šanci. Dnes už vím, že to bylo velmi špatné rozhodnutí.
Manžel své chování ke mně nezlepšil. Dával si však velmi dobrý pozor, aby mě tentokrát viditelně nezranil. Napadal mě tedy o to víc psychicky. Velmi vulgárně mi nadává, častuje mě těmi nejhoršími nadávkami, brání mi v užívání prostor v bytě, musím být potichu, musím se přizpůsobovat jeho potřebám - například, když si jde přes den lehnout, nesmím ani pustit televizi, rádio - v podstatě se bojím pohnout.
Bojím se cokoliv udělat, abych ho nevyprovokovala. Je cholerický a když se rozzuří se vším mlátí - s oknem, dveřmi, rozbil mi telefon o stěnu. To se děje téměř každý den. Když se napije, vyhrožuje mi, což už velmi špatně snáším. Necítím se zdravotně natolik v pořádku, abych neustále odolávala jeho tlaku, který proti mně stupňuje.
Nadává i mým dospělým dětem, které mě občas přijdou navštívit.
Z manžela mám velký strach, nikdy nevím, co udělá, jak se zachová. Mám pocit, že už mu je všechno jedno. Vím, že jsem udělala chybu, že jsem situaci neřešila už před rokem. Ale litovala jsem ho. Je také nemocný, neměla jsem svědomí ho "vyhodit na ulici". Nyní jsem ale rozhodnuta s manželem se rozvést a svou chybu už neopakovat.
V tomto případě došlo k opakovanému vykázání P ČR manžela ze společné domácnosti. Následně klientka podala s pomocí Intervenčního centra předběžné opatření na soud, díky kterému byl agresivní manžel vykázán ze společného bydliště až na půl roku. Zákaz trval i pro případ jeho kontaktu s klientkou. Situace nakonec byla řešena rozvodem manželství.